Po rozpadu Rakousko-Uherska Československo zdědilo 21 % jeho rozlohy, 26 % jeho obyvatel a ⅔ veškerého průmyslu. Tato skutečnost si s sebou nesla také s tím spojené problémy a to například fakt, že nově vzniklý stát znamenal pouze ⅓ původního trhu monarchie, československá ekonomika se tudíž musela silně orientovat na export. Nově vzniklý československý stát se již od samého začátku musel potýkat s problémem výrazných hospodářských a sociálních rozdílů mezi historickým územím (Čechy, Morava, Slezsko) a Slovenskem resp. Podkarpatskou Rusí. Zatímco české země fungovaly jako průmyslové srdce státu, Slovensko a Podkarpatská Rus byly orientovány zemědělsky. Jedním z dalších nedostatků zděděných z období monarchie byla také nižší rychlost růstu v porovnání se západní Evropou, což souviselo s opožděným nástupem kapitalismu v Rakousku-Uhersku.
Od vyhlášení Československé republiky v roce 1918 zhruba do roku 1939 žili venkované ve většině oblastí podobně jako v celém 19. století. Zlepšovaly se sice obecně podmínky zemědělství, někde se rozšiřoval průmysl, rozvíjely se spolky i politická činnost, svůj dopad měla celosvětová hospodářská krize, ale neměnil se základ života většinou věřících lidí, spjatých tak či onak s půdou. Vesnice byla de facto soběstačná.
V českých zemích proběhla generální stávka na protest proti vývozu potravin do Rakouska. Revoluční Národní shromáždění schválilo v roce 1919 zákon o pozemkové reformě, v období první republiky měla velký vliv agrární strana. V roce 1923 začala v Československu hospodářská konjunktura.
Zemědělství patřilo k odvětvím, v nichž se strojová technika vyvíjela poměrně velmi pomalu. Nejlépe je to patrno z přehledu udělovaných patentů. V letech 1918–1945 bylo uděleno Patentovým úřadem v Praze celkem 75 550 patentů. Ze zemědělství, lesnictví, zahradnictví, vinařství, mlékařství a zootechniky bylo uděleno jen 1 733 patentů. Relativně vysoký počet přihlášek byl zamítnut. Nejvíce patentů bylo uděleno na potažní stroje a nářadí, zatímco v konstrukci nejvýkonnějších strojů byly většinou kopírovány cizí vzory nebo byly tyto stroje konstruovány podle méně výkonných typů (např. mlátičky). Zatímco pro americké zemědělství byly velmi progresivní výkonnější stroje, v evropském typu mechanizace se uplatňovaly spíše méně výkonné stroje.
Před rokem 1918 se začaly objevovat samojízdné pluhy se spalovacím motorem. Od roku 1911 byl vyráběn mladoboleslavskou továrnou Laurin & Klement pluh Excelsior a dále Českomoravskou akciovou společností v Praze řada motorových pluhů Praga – jako jedna z mála myslela i na menší zemědělce. Pluhy využívaly rámovou nesenou konstrukci. Hmotnost celého pluhu spočívala na dvou orebních hnacích kolech. Plužní část pro pluhy dodávala firma z Roudnice nad Labem. Některé zdroje uvádí, že konstrukci pluhu Excelsior můžeme řadit k našim nejúspěšnějším pluhovým konstrukcím vůbec. Vyráběny byly dvě varianty tohoto pluhu – s výkonem motoru 70 až 80 koní, zjednodušený typ pak měl výkon 45 až 50 koní. Výrobou motorových pluhů se později začaly zabývat další firmy. V roce 1919 se pluhy staly nejúspěšnějším vývozním artiklem, zemědělci zároveň používané pro pohon mlátiček a dalších strojů.
Počátkem 20. let došlo ke krizi odbytu zemědělských strojů a k současnému přechodu od výroby motorových pluhů k zavádění vlastních zemědělských traktorů, kterým byly přizpůsobeny i konstrukce pluhů.
Ke zpracování půdy kolem roku 1918 se ještě na některých místech používaly brány s dřevěnými zuby, lepší verze rámových bran měly zuby železné. Rámové brány měly tvar masivního hraněného klínu se šikmými zářezy u hlavice za účelem pevnějšího usazení v dřevěném rámu. Pro kultivaci luk se používaly článkové pohyblivé brány, které byly složeny z malých kovových článků s nevelkými hroty. Tyto brány byly navzájem spojeny klouby nebo řetízky. Používaly se též plečky s měnitelnou šířkou rámu.
Začátkem dvacátého století se na pole aplikovalo stájové hnojivo v pevném nebo kapalném stavu. Později se začínalo používat minerální hnojivo. K hnojení pevnými stájovými hnojivy se k rozhazování používaly vidle, později se v menší míře začaly používat vozy s rozmetadly. Pro aplikaci kapalných hnojiv se používaly lejtny s rozstřikovači. Co se týče chemické ochrany rostlin, používaly se chemické postřikovače ničící plevel roztokem zelené skalice. Tyto stroje se konstruovaly jako ruční nebo jako jednokolové trakaře, případně dvoukolé káry. Roztok z nich byl vstřikován pod tlakem rozprašovacími otvory. Později se k chemickému postřiku ze vzduchu používala letadla (po První světové válce).
Před první polovinou dvacátého století se k setí požívaly ruční secí stroje a koňmi tažené secí stroje. Poté se díky masivnímu pronikání traktoru, jako rozhodující potažní síly do zemědělství, objevují i traktorové secí stroje. Secí stroje patřily nejrozšířenějším zemědělským strojům. Jen v roce 1902 bylo evidováno celkem 63 986 těchto strojů.
Počátkem dvacátého století se začaly objevovat stacionární motorové mlátičky. Ve velké míře se používaly i ruční a žentourové mlátičky.
Fotogalerie
