Parní oračky – převratný vynález, který ve druhé polovině 19. století umožnil strojní lanovou orbu a stal se na dlouhá desetiletí nejefektivnějším způsobem orby. Parní oračky popojížděly pouze po okrajích pole a mezi sebou si na laně přetahovaly samotný pluh, který byl poměrně lehký a neutužoval půdu.
Libuše byla v roce 1905 kompletována ve výrobním závodě v anglickém Leedsu a následně dodána do velkostatku Thun-Taxis v Dobrovicích. Odtud přešla do vlastnictví rodiny Kučerů, která provozovala živnost „parní orba“. Během své existence firma vlastnila minimálně tři kompletní garnitury parních pluhů, avšak v roce 1949 byly dvě soupravy zkonfiskovány. Libuše pak sloužila na Státním statku Bezno, později Mladá Boleslav, a to až do roku 1972. Poté byla na přání zemřelého strojníka Kučery předána do Národního zemědělského muzea a umístěna v parku zámku Kačina. V roce 1991 byla převezena do krytých prostor Národního zemědělského muzea ve Zdechovicích a v roce 2002 došlo k jejímu poslednímu stěhování. Spolu s parní oračkou Přemysl byla umístěna do tehdy nově budované pobočky v Čáslavi, kde je vystavena doposud.
Výrobní data Libuše nejsou zcela potvrzena. S jistotou lze říci, že tyto dva stroje, Přemysl a Libuše, netvořily původní pár, protože jsou různých továrních typů.
Od května 1993 jsou obě oračky zapsány v seznamu movitých kulturních památek.
Orbu za pomoci hnacího stroje předvedl Angličan John Fowler poprvé v padesátých letech devatenáctého století. Základem byly dva parní stroje postavené na protilehlých koncích pole. Oralo se pomocí na laně upevněného pluhu, obvykle oboustranného, aby jej nebylo nutné přetáčet. Značná síla strojů a konstrukce pluhu umožnily vyorat více brázd najednou bez rizika udusání zeminy. Parní orba se udržela až do druhé světové války. Nahrazena byla mobilnějšími a multifunkčními traktory. Zajímavé je, že orba tímto systémem byla velice kvalitní, z mnoha hledisek mnohem kvalitnější, než za pomoci traktorů. Lokomobily měly značnou sílu a mohly tedy orat i s víceradličnými oračkami (respektive pluhy). Oračky přitom byly lehké a svou hmotností nezpůsobovaly udusání pole. Kromě výhod je nutné uvést i zápory, které nakonec znamenaly nahrazení lokomobil pluhy, respektive pluhy taženými traktory. Problém byl například s využitím v členitějším terénu (např. pole mělo úžlabinu), nutnost dvou tras pro lokomobily podle obou stran pole. Technicko-ekonomickými problémy pak byly vysoké náklady, nutnost použití dvou strojů a následně i velké nároky na obsluhu jak co do počtu, tak i kvalifikace. Mimo orby se lokomobily používaly k pohonu dalších zemědělských (i jiných) strojů, např. mlátiček. Tyto stroje byly obvykle poháněny pomocí plochých kožených řemenů. Obdobným způsobem bylo také možno pohánět generátor elektrického proudu, obvykle se jednalo o dynamo. Lokomobily se kromě zemědělství či lesnictví používaly také v armádě ve vojenských aplikacích (např. polní elektrárny na frontě, a to v obou světových válkách).
Fotogalerie
