Pro nějaké to hučení netřeba se ukvapovat. Každý ukvapený zásah přinese více škody než užitku. Rozhodně nedoporučuji různé manipulace česny, vycpávkami, otvírání úlů apod., pokud včelstvo zneklidňují a nevím-li, jestli pomohou. V prvé řadě nutno přemýšlet a usuzovat o příčině. Každé i bezvadně zimující včelstvo si zahučí:
A, sytí-li se
B, zvyšuje-li teplotu, nastávají-li změny v teplotě (mrazy, obleva)
Na to třeba mysleti v prvé řadě. Příklad: venkovská teplota. Některé včelstvo nebo více včelstev počne hučeti. Která to mohou být?
1. Slabá, u nichž je zvýšení teploty životní nutností. Ta uslyšíme nejdříve, čím hlubší pokles teploty, tím hlasitěji.
2. Ta, která sedí v nezúženém plodišti, protože v něm chlad rychleji doléhá na včelí chumáč.
3. Stejně tak ozvou se včelstva pozdě nakrmená, včelstva ve vlhkém úlu, neboť vlhkost včelám rychleji tepla ubírá.
4. Hučet bude i včelstvo, které má málo prázdných buněk, v nichž se mohlo pohodlně sesednouti do zimní koule. Chovatel jim dal na podzim tolik zásob, že pro ně nemají kam uložit – sebe. Hučení zesílí s klesající teplotou, zeslabí, stoupne-li teploměr. Tyto všechny případy zjistíme pouhým pohledem na zápis o podzimní prohlídce.
Nejlépe zimuje včelstvo, které na první pohled a poslech budí zdání, že nežije – nedává najevo nejmenších známek života. Teprve, když se přiloží ucho těsně k česnu, nebo lépe, vsuneme-li jeden konec gumové rourky do česna, druhý do ucha (stačí na to i kornout s ustřiženou špičkou), je slyšeti klidný, jednotvárný, nepřetržitý šelest, ne nepodobný oddychování člověka, spícího zdravým, hlubokým spánkem.
Zavrhuji klepati na úl, dýchati do česna, aby včelstvo hlasitě projevilo známky života, dle nichž by se pak usoudilo na jeho stav. Každý z těchto způsobů znamená vyrušení včelstva z klidu, každé vyrušení má za následek, že včelstvo sytí potravou a každé ať již pravidelně nebo občas vyrušované zimuje neklidně. A právě zneklidněná nebo zneklidňovaná včelstva (ať již vnějšími nebo vnitřními vlivy) projevují nepokoj různými odstíny hučení, bzučení a syčení. Silná silněji, slabá slaběji. Hlasy včel se těžko lidskými zvuky napodobují. Každý je slyšíme jinak.
Vnější vlivy: vyrušení, která zavinili: myš, rejsek, datel, kočky, prý také sýkora, včelař nebo větve na úl klepající, střílení v blízkosti, otřesy zmrzlé země aj. projevují se hlasitým šumotem až hučením, podle síly včelstva a stupně podráždění.
Vnitřní vlivy: Koncem zimy můžeme tak poznati včelstva, která mají již čas (často nejvyšší) se proletět. V prvé řadě jsou to, které dlouho do podzimu kolíbala nebo po Vánocích začala. Při pozorném poslouchání kromě jednotvárného hlasitého šumotu, podobného prudkému vdechování nosem, lze zřetelně uslyšeti ještě i jednotlivé včely charakteristickým zvukem šeptem proneseného: „pst! pst! pst!“
Nejsilnější hlas (ale to je více syčení než hučení a bzučení), který je slyšitelný několik kroků od úlu, vydávají včely, kterým zkrystalizovaly zásoby. Zvyšují namáhavě teplotu, rozlézají se po celém úlu, odvíčkují všechny zásoby, jsou-li jaké ještě. Je-li krystalisace příčinou určitě, ukazují tyto další příznaky: Včely vyletují za mrazu ven. Leží v česně, na letáku, pod ním, před úlem hustě jako vějíř. Z česna i živé vyhrábneš. Hemží se pod rámky, v úlu sucho, celé dno pokryto mrtvolkami, pomíchanými s drobečky vosku a krupkami cukru, těchto veliké množství. Plásty jsou vyrabované, v buňkách osušené vločky potravy.
Včely bzučí z nedostatku vzduchu. Příznaky: Ucpané česno zledovatělým sněhem, mrtvolkami, zvlhlou a zkroucenou lepenkou-podložkou apod. Derou se každou skulinou ven, kterou světlo do úlu proniká. Při uvolnění česna vyvalí se horký vzduch a za ním včely. Po nějaké chvíli vracejí se do úlu.
Včely hučí, sedí-li na zkvašené nebo jinak nevhodné potravě: na dně mrtvolky, vlhko, kyselý pach z úlu, včely se zduřelými zadečky. Od velmi zřetelného jednotvárného hučení odlišují se jednotlivé včely zvuky, které se jen přibližně dají napodobit šeptem vyslovené slabiky „ce, ce!“ (Špičkou jazyka při tom mezi zuby).
Hladem umírající včely umírají bez hlesu. Jsou-li vysíleny, nereagují ani na zaklepání. Ozvou-li se přece, tedy šumotem, nápadně rychle slábnoucím, ale jednotlivé včely vydávají zvuky jako: „srr srr!“ později jen „chrr chrr!“ jak křidélka jednotlivých narážejí o plást nebo o křídla jiných při zoufalých pokusech klesající tělesnou teplotu udržeti pohybem svalů.
Včely příliš teple zazimované, to mohou býti jen ony, které mají méně plástů, než by obsedly. Hučení jejich vzniká z větrání příbytku. Stoupne-li teplota, včelstvo vyléhá. Při rozevření česna (do šířky, ne do výšky!), nebo nastane-li mráz, se stahuje.
Včely příliš studeně sedící jsou v teplotách kolem nuly poměrně klidné. Za velkých mrazů silně a dlouho hučí. Z úlů s česny nahoře nebo v úlech s průvanem hučí dlouhé hodiny i dny.
Neklid včel zaviňuje, že jednotlivé vyletují, zejména při teplotě kolem nuly nebo nad ní. Mimo jmenované případy: nedostatek vzduchu, hlad, zkvašená potrava, zkrystalizované zásoby, bývá to při špatné výměně vzduchu, úplavici. Tyto případy jsou provázeny ještě příznaky: hučení, mnoho mrtvých, nepříjemný zápach z úlu. V mrazech tyto vyletují nepatrně.
Za mrazu vyletují i včely, které pěstují plod, ale jinak zdravé. Příznak: včely jsou štíhlé a vyletují bystře. Jdou shánět, ale hynou více metrů od úlu ve sněhu, do něhož padají na záda a než se obrátí, nejsou dalšího letu schopny. Zahynou, kde padly.
Za mrazu vyletují včely, jimž slunce svítí do česna. Ze skutečného obra je na jaře nedochůdče. Zastíněním česna vyletování přestane, není-li k němu jiných důvodů.
Osiřelci vyletují, dno je včelami poseto, kapky výkalů. Hučení zesiluje, zeslabuje, ale není jednohlasé. Ucho rozeznává hučení v různých výškách, a právě nesouzvuk výšek budí dojem nářku, pláče.
Speciál 80letý včelař radí
Jde o originální text zveřejněný v příručce Český včelař – 1. vydání Leden 1936 – Ročník 70. Další texty budou postupně zveřejňovány zde:
