V druhé polovině 18. století koňská žačka vynálezce McCormicka nahradila ruční kosení a zvýšila výkon při sklizni stébelnatých plodin. Tím, jak od žačky vznikaly řádky s hmotou, bylo zároveň usnadněno i jejich nakládání na odvozové povozy. Následně byla suchá hmota uskladňována pod střechou nebo se z ní vytvářely stohy sena nebo slámy. Seno se muselo na vrcholu urovnávat, aby došlo k odvodu dešťové vody a sněhu. Seno tak bylo ve středu chráněno.
Další zlom přinesla až 40. léta 20. století, kdy došlo k velkému pokroku ve strojním zařízení, které zmechanizovalo řezání, sušení či jiné zpracování polních plodin. Na horských farmách se seno rovnalo na sušáky a v zimě se pak přestěhovalo do základní stodoly. U mnohých starých zemědělských usedlostí si můžeme povšimnout pozůstatků po hácích (pod střechou), kde se pomocí kladky seno vytahovalo do půdních prostor. Na háku byly zavěšeny otevírací vidle, jež pojmuly větší shluk sena. Ručně nebo pomocí koní se vytahovaly vidle na háku se senem do patra. Potom opět nastala ruční práce s vidlemi při urovnávání pod střechu. Tato vrstva sena měla i další funkci, sloužila jako izolace stáje. Když byla potřeba, seno se shazovalo do prostoru krmiště. Kráva může sníst kolem 30 kg sena za den, takže na jeden kus dobytka bylo potřeba 2 až 2,5 t sena přes zimu. Uvedená manipulace se senem byla namáhavá, přes léto horko a pot, dále pak prašnost a špína. To někdy vedlo k ucpání a zanášení plic. Každý zemědělec si produkoval svoje vlastní seno, protože nebyl k dispozici žádný účinný způsob manipulace se senem. Seno nebylo možné prodávat jako zboží, neboť bylo objemné a daleký transport se nevyplatil.
Nové technologie lisování pícnin vznikly na přelomu 20. století - byly zavedeny první stacionární lisy. Seno se ručně házelo do mechanicky poháněných stacionárních lisů (pohon pomocí koňské síly), následně bylo stlačeno a svázáno do balíků. Později byly lisy doplněny o transportní kola a mohly být dle potřeby přemisťovány. Obsluha jednoho takové lisu vyžadovala minimálně tři nebo čtyři muže - jeden pro obsluhu koňského potahu (později pohon řemenem od lokomobily nebo traktoru), druhý pro usměrňování přísunu sena do balíků a třetí muž vázal motouz kolem balíků.
Později přibyl automatický systém vázání pomocí jehel a uzlovačů - systém Deering a Cormik. Díky systému vznikl první tažený lis schopný sběru hmoty z řádků. V roce 1940 firma New Holland přišla na trh s taženým lisem (za traktor). Na lisu byl použit sběrač pro sklízení hmoty z řádků. Jeden zemědělec tak sám mohl sklidit 35 až 40 t sena denně. Ostatní výrobci tento trend konstrukčního řešení rychle následovali a zdokonalovali. IHC (International Harvester) například představil svůj lis No. 50-T v roce 1945 (T znamenalo "silný provázek"). Začal se používat větší průměr motouzu, který držel pevněji balíky dohromady. Do té doby se někde používal i ocelový drát. Toto řešení uvítali komerční pěstitelé sena. Těžší balíky mohly být dopravovány na loď či železnici a pak na dlouhé vzdálenosti. Výrobce lisů Allis-Chalmers se v roce 1940 chopil jiného přístupu tváření balíků. Byl přesvědčen, že kulaté balíky budou větší a lepší než ty hranaté produkované všemi ostatními. Zdokonalil patent z roku 1910 farmáře a vynálezce ze Seward County (Nebraska, USA). Tento stroj sbíral seno a válcoval jej do malých kulatých balíků, následně je svázané vysouval ze zadní části stroje. Sadou tlustých pásů se válcované seno rozšiřovalo do stran a lisovaná hmota tak na průměru narůstala. Firma Allis-Chalmers koupila patentová práva v roce 1940 a přizpůsobila je svým myšlenkám. Šest pokusných strojů bylo postaveno v roce 1941 a testováno na několika farmách na Středozápadě USA. Nový "Roto-Lis" pracoval k plné spokojenosti. Dalším krokem bylo přesvědčit prodejními argumenty zemědělce o přednostech kulatých balíků. Kulaté balíky mohou mít více lístků ze stonků a jednodušeji se rozbalují jako krmivo pro dobytek. Kulaté balíky také mohou být ponechány venku a stále chrání seno uvnitř proti odtékající vodě. Prodejci tehdy tvrdili, že dobytek má raději válcované seno, protože nemá ostré konce, o které by si rozdrásal horní patro. Během dalších tří let se prodalo 23 000 kusů Roto-lisů. V roce 1950 firma přišla se způsobem, jak rychle zabalit motouz kolem kulatého balíku, což následně eliminovalo potřebu zastavit a vysunout balík ven z komory. Ke konci 20. století byla zvětšována možnost průměru lisovací komory z pevné na variabilní. Dnes patří mezi nejpoužívanější typy lis s pevnou komorou - rozměr 1,2 m a variabilní komorou - rozměr od 0,8 do 2,1 m.
V následující fotogalerii se můžete podívat na to, jak vypadaly první lisy.
Fotogalerie
