Julius Kemna se narodil v roce 1837 ve Wuppertalu jako syn farmáře. Kvalifikoval se na strojírenskou výrobu, otevřel i svou dílnu v Breslau (Vratislav, Polsko). V roce 1867 začal vyrábět malé zemědělské stroje. Již v roce 1870 převzal zastoupení od anglické firmy na lokomobily Johna Fowlera. Téhož roku se Kemna oženil s Filipií Lübbertovou a založil početnou rodinu. Jeho synové se tak později zapojili do chodu firmy. Již v roce 1871 Kemna rozšířil prodej o anglické parní mlátičky. Rok 1885 se pro něj stal významným - začal s výrobou parních silničních válců.
Parní stroj je revoluční
Kemna si uvědomil, že parní stroj je revoluční pro průmysl, zemědělství a stavbu silnic. Jeho mnohaleté zkušenosti s anglickými lokomobily podporovaly růst jeho společnosti. Kemna byl součástí vratislavské smetánky a vyšší majetné vrstvy. Během svého života byl zaslouženě považován za „průkopníka v konstrukci zemědělských strojů“. Julius Kemna zemřel v roce 1898 a odkázal svým zaměstnancům 30 marek za každý rok služby; pro mnoho z těchto lidí dost peněz na stavbu vlastního domu.
O nějaký čas později firma Kemna začala vyrábět vlastní lokomobily, stále ale podle anglického designu. Lokomobily sloužily nejen jako tahače, ale používaly se též jako zdroj mechanické energie (typicky pro pohon mlátiček obilí) či k výrobě elektrické energie, například v zemědělství či ve vojenství. Lokomobilu bylo možné použít i k orání. Němci se tak stali druhým národem vyrábějícím lokomobily k orání (první byli Angličané). Továrna se brzy rozšířila a pomalu vznikaly různé typy lokomobil – tyto stroje už neodpovídaly anglickému designu. Kromě toho společnost Kemna vyráběla také mláticí a řezací zemědělské stroje pod obchodním názvem „Wratislawia“.
Armádní zakázka
Od roku 1912 byly vyráběny slavné lokomobily, které se používaly k rekultivaci a kultivaci rašelinišť. Tyto lokomobily se používaly i po druhé světové válce. Dochovaly se pouze dvě sady s čísly 337/338 a 412/413. Vidět je lze v německých muzeích (Sinsheimu a Berlíně). Parní orba s dvojicí lokomobil, mezi nimiž byl pluh tažen tam a zpět, byla ve 20. letech 20. století postupně nahrazována traktorem a pluhem. V roce 1919 společnost Kemna prezentovala silniční nákladní lokomobily schopné tahat dva přívěsy.
V době první světové války německá armáda poptávala parní stroje pro tahání zbraní a těžké techniky do bojů v první linii. Kemna ale nemohl dodat požadovaný počet strojů, do dodávky se tak zapojili i jiní výrobci. Tyto stroje začaly nést označení EM (Einheits Maschine). Kromě Kemny stroje vyráběly společnosti MAN, Hartmann, Krauss a Haubold. Lanz tehdy také dodával podobné stroje pro armádu, avšak ne typu EM. V provozu lokomobil se ale naskytl vážný problém. Jejich kouřový komín z nich dělal snadný terč. Před koncem první světové války bylo mnoho parních strojů nahrazeno stroji se spalovacími motory.
Po válce byly parní stroje brány jako válečné reparace. Až do konce druhé světové války společnost Kemna udržovala a vyráběla náhradní díly pro parní stroje. V roce 1945 byla továrna Kemny zcela zničena bombardováním spojenců. Po druhé světové válce pokračoval podnik v Pinnebergu poblíž Hamburku už jako silniční a stavební firma. Továrna na stroje Kemna existovala až do roku 1945. Její výrobní program byl poté převzat na základě licence společností Hagelstein. Současný název Kemna stále existuje pod názvem KEMNA BAU Andreae GmbH & Co. KG. Patří mezi největší německé stavební společnosti soustředící se na stavbu silnic, zaměstnává více než 1 950 lidí. Před jejich sídlem stojí na podstavci originální parní válec Kemna, na památku společné minulosti obou firem.
Začíná se psát historie legendárních nakladačů Fadroma
Po skončení války v roce 1947 bylo v prostorách bývalé továrny společnosti Kemna ve Vratislavi založeno družstvo zabývající se opravami zemědělských strojů. V roce 1949 bylo družstvo rozpuštěno a na jeho místě byl založen v roce 1954 podnik pod názvem Wrocławska Fabryka Maszyn Budowlanych. Podnik se zabýval výrobou stavebních strojů. Po sloučení s jiným podnikem v roce 1961 byl vytvořen nový subjekt s názvem Fabryka Maszyn Budowlanych Fadroma. V letech 1973–1974 došlo k významnému rozšíření závodu. V roce 1978 podnik dostal nový název Fabryka Maszyn Budowlanych Bumar-Fadroma.
Jedním z prvních produktů podniku Fadroma byly silniční válce, o pár let později byl vyroben první kolový nakladač. V následujících letech byla zahájena výroba kloubových kolových nakladačů pro univerzální použití. Na začátku 70. let byla zahájena výroba důlních nakladačů, zejména pro společnost Kombinat Górniczo-Hutniczy v Lubinu. Od roku 1975 do roku 1985 Fadroma ve spolupráci se švédskými výrobci vyráběla kloubové sklápěče Kockums.
V 80. letech klesl vývoz stavebních a silničních strojů, zvedacích, dopravních zařízení a náhradních dílů do Západní Evropy, zatímco vývoz na Východ se zdvojnásobil. Hlavním příjemcem polských stavebních strojů byl Sovětský svaz.
V roce 1989 podnik oslavil 20 000 ks vyrobených stavebních strojů včetně 9 592 ks univerzálních a 3 730 ks důlních sklápěčů (za 35 let výroby).
Dříve státní podnik je již dnes v rukou soukromých osob. Nakladačům a důlním sklápěčům se věnuje dodnes.
