Továrna ve Stalowě Wole byla založena v roce 1937 a sloužila na výrobu vojenského vybavení, ale postupem času se z ní díky řadě licenčních dohod stala jedna z hlavních továren na stavební techniku ve střední Evropě.
Před válkou
V roce 1937 byl přijat plán pro vybudování centrální průmyslové čtvrti (hlavním účelem měla být dělostřelecká výroba). Tímto krokem byl zahájen proces vytváření vlastního obranného potenciálu tehdejší Polské republiky. Na rozcestí řek Visly a San, kde bylo založeno sídlo Jižních závodů, vzniklo průmyslové centrum Stalowa Wola. Spolu s ním v oblasti Sandomierského lesa vyrostlo dělnické sídliště, které dostalo jméno Stalowa Wola. Takto vznikly základy dnešní Huty Stalowa Wola a města Stalowa Wola.
V roce 1939 závod vyráběl nerezovou ocel, zbraně a zemědělskou techniku. Bylo rovněž vyvinuto úsilí k získání švédské licence na výrobu moderních parních turbín. Smlouva se švédskou stranou byla podepsána, ale Švédové se zdráhali předat dokumentaci až do vypuknutí druhé světové války a pokus o výrobu turbín v Huta Stalowa Wola byl zrušen.
Během německé okupace byly závody převzaty Německem a začleněny do koncernu Reichswerke Hermann Göring jako Werk Stalowa Wola. Vyráběny byly mimo jiné 88mm protiletadlové zbraně. Když byl v roce 1944 region osvobozen Sovětskou armádou, Huta Stalowa Wola byla největší těžkou průmyslovou továrnou v zajaté části Polska.
Po druhé světové válce se závody jako státní podnik Huta Stalowa Wola nadále zabývaly výrobou výzbroje a postupně rozšiřovaly sortiment. Vyráběny byly hlavně zbraně a houfnice na základě sovětské licence.
Poválečná výroba
Když v polovině 50. let výrazně poklesla výroba vojenského vybavení, ocitla se Huta Stalowa Wola (HSW) v obtížné situaci. Sice se vyrábělo nejrůznější stavební nářadí, nic z toho však nepostačovalo na plné využití výrobních kapacit závodu. V polovině 60. let se stal ředitelem závodu Zdzisław Malicki, jehož ambicí bylo nejen vytvořit dobrý výrobní program, ale také vstoupit s výrobky na zahraniční trhy. Díky němu začala HSW opět prosperovat, zaměřila se na výrobu strojů, po kterých byla velká poptávka v zahraničí.
V 60. letech vznikla poptávka po mechanizovaném zařízení pro těžbu uhlí. Program výroby těchto strojů měl v Polsku malé vyhlídky, velmi brzy by totiž nasytil domácí trh. Jedinou záchranou pro tento program byl rozvoj zahraničního prodeje. Polská vláda ale tomuto kroku nebyla nakloněna. V roce 1967 do závodu přišel náměstek ministra a navrhl novou specializaci výroby – stavební stroje. Ředitel Malicki tento návrh přijal s velkou rezervou, protože ze svých zkušeností nevěřil slibům ministerských úředníků. Závod stále držela nad vodou výroba různého zařízení a vojenské techniky. V letech 1961–1965 se jednalo s Jugoslávci o licenční výrobě pásových traktorových strojů (dále jen „traktor“). Nákup licence sice proběhl, výroba se ale nerozjela.
Malicki nakonec rozhodl, že riskne přeorientování výrobního programu na stavební stroje. O těžební stroje stejně nakonec nebyl zájem, protože polský těžební průmysl nezadal zakázky. Těžební stroje se přestaly vyrábět v roce 1968. HSW se začala orientovat nikoliv na domácí trh, ale zahraniční.
Od roku 1967 se začala vyrábět široká škála strojů – nakladače, buldozery, grejdry či míchačky betonu. Zvažovala se i výroba jeřábů tří velikostí. Později byl vypracován také výrobní program stavebních strojů, který zahrnoval stroje pro zemní, silniční práce a mobilní jeřáby.
Boj o traktory
V roce 1970 HSW chtěla vyrábět pásové traktory na základě zkušeností z výroby bojových vozidel. Poptávka po pásových traktorech a nakladačích dokonce přišla i ze Sovětského svazu. Nakonec HSW dostala povolení traktory vyrábět. V sázce byla výroba traktorů na základě západní licence. Malicki vzpomínal na toto období takto: „Když jsme jednali o výrobě jeřábů, dostal jsem kontakt na firmu Caterpillar – výrobce stavebních strojů a pásových traktorů. V jejich firmě nás přijali, o ničem konkrétním jsme se ale nebavili. Řekli nám, že si máme koupit dva traktory Caterpillar a na základě nich vytvořit dokumentaci. Nebrali nás vůbec vážně.“
HSW měla nadále zájem o licenční výrobu, a tak poslala dopisy s dotazy různým světovým výrobcům. Málokdo ale odpověděl. Odpovědi přišly z firem jako jsou Komatsu, Caterpillar, International Harvester a Allis Chalmers. Do užšího kola výběru se dostaly dvě společnosti: Allis Chalmers a International Harvester. Allis Chalmers měl přemrštěné podmínky a účtoval si jen královskou odměnu. International Harvester spolupracovat chtěl.
V té době ale nastal problém. Rusové zrušili objednávku na polské traktory, protože si stavěli vlastní továrnu v Čeboksary.
Situace byla nepříjemná, ale přesto se HSW pustila do výroby. Ocelárny tím riskovaly. Malicki vzal v úvahu poptávku po pásových traktorech v zemích RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci). Uvažoval, že v zahraničí najde kupce pro pásové traktory, které budou moderní z hlediska konstrukce, technických a provozních parametrů. To mohla zaručit americká licence. V důsledku dohody získala HSW licenci a know-how pro traktorové stroje (dozery) TD-25C (285 HP), TD-15C (140 HP), TD-20E (200 HP), pásový nakladač 175C (140 HP) a stroj na pokládku potrubí TD-25CS (maximální nosnost 68 tun).
Zahájení licenční výroby si vyžádalo velké náklady, které dokonce převýšily všechny ostatní licenční výroby uzavřené Polskem včetně tehdy známé výroby polských Fiatů. Zahájení výroby těchto složitých strojů vyžadovalo hodně práce a překonalo mnoho technologických a konstrukčních potíží. Pro HSW bylo prioritou okamžité zahájení výroby. Na konci roku 1973 byly vyrobeny první dva traktory, následující rok jich bylo už 51. O několik let později opustilo HSW každý rok více než tisíc traktorů!
Dohoda s International Harvester se stala milníkem v historii HSW, která polské společnosti umožnila stát se uznávaným výrobcem osvědčených pásových shrnovačů (traktorů) a nakladačů, jakož i kolových strojů na pokládku potrubí a nakladačů. Uprostřed 70. let minulého století byly zbudovány nové montážní prostory a provozy pro kovoobrábění a výrobu převodovek. To vše na podporu požadavků dalšího rozvoje sektoru stavebních strojů a zařízení.
Do toho však vstoupily na začátku roku 1980 finanční problémy společnosti International Harvester umocněné citelným poklesem trhu. To vše v roce 1982 nakonec vyústilo tak, že celé její podnikání v oblasti stavebních strojů převzala firma Dresser Industries. Převzala jak akcie, podíly a duševní jmění týkající se názvů „Payline" and „Hough" („Payline” bylo označení divize stavebních strojů firmy International Harvester; Payloader označení pro její kolový nakladač, vyvinutý roku 1944 firmou, kterou založil Frank G. Hough a později převzal IH), tak i majetek této divize. Nové stroje však už nesly firemní označení a logo DRESSER.
Když v polovině 80. let minulého století začínal klesat ropný průmysl, Dresser rozjel program reorganizace, aby zefektivnil své aktivity; v rámci toho byl rozhodnut odprodat divizi stavebních a důlních strojů. Tak vznikla roku 1988 dohoda s firmou Komatsu o vzniku společného podniku Komatsu-Dresser (KDC) s cílem výroby stavebních strojů, zahrnující shrnovače, nakladače a hydraulická rýpadla (bagry). Jenže během roku 1992 tento společný podnik zaznamenal ztrátu a následné rostoucí ztráty v roce 1994 přiměly japonského giganta Komatsu zcela převzít řízení nad podnikem a spolupráci ukončit odkupem podílu firmy Dresser. Podnik pak dostal nové jméno – Komatsu America International, které bylo roku 2002 upraveno na Komatsu America Corporation.
I přes výše popsané změny vlastnictví pokračovala skupina HSW v úspěšné spolupráci se všemi nástupci původního partnera International Harvester, a to dokonce i během stanného práva začátkem roku 1980. Další strukturální a organizační změny, posílení výroby, zvýšení kvality a konkurenceschopnosti, což zahrnovalo i snížení výrobních nákladů, proběhly během roku 1990. To vše umožnilo HSW stát se vedoucím výrobcem stavebních strojů ve Střední Evropě.
V roce 1995 se společnosti Komatsu America Company a Huta Stalowa Wola rozhodly založit novou firmu Dressta Limited Company jako společný podnik (joint venture) zaměřený na celosvětově cílený marketing a také na produktový vývoj stavebních strojů nesoucích značku DRESSTA a HSW. Pracovníci této společnosti se rekrutovali z Kanceláře zahraničního obchodu při HSW a obchodních útvarů a poboček společnosti Komatsu America, které dříve byly zodpovědné za prodej značkových strojů DRESSER. V roce 1999 bylo rozhodnuto, že se všechny stavební stroje obchodované společností Dressta Ltd. budou prodávat pod novou obchodní značkou DRESSTA. V roce 2005 však japonský gigant Komatsu ztratil zájem o společný podnik a Komatsu America Corporation se dále nemohla na jeho činnosti podílet.
O sedm let později zakoupil jak výrobní prostory a zařízení HSW na výrobu stavebních strojů, tak i celou firmu Dressta Limited Company čínský výrobce Liugong Guangxi Machinery.
Nejznámější nakladače
Uživatel chomyz na serveru farmweb.cz uvedl nejznámější nakladače HSW. Prvním z nich byl model L-31: „Hmotnost nakladače L-31 byla uváděna 15,8 t, nosnost cca 4,5 t, objem základní lopaty byl 2,5 m3. Stroj byl poháněn motorem SW-680 v licenci britské firmy Leyland s udávaným výkonem 193 k, což bylo na období začátku 70. let v této kategorii opravdu hodně. Jelikož v 70. letech byly kolové nakladače vyráběné tehdy v tuzemsku dodávané přednostně do stavebnictví, rozšířil se pro zemědělské podniky dovoz strojů z Polska. Zpočátku byly importovány 3 základní typy: nejmenším typem byl kloubový L-2, později modernizovaný na L-200 a L-201, který dosáhl poměrně značného rozšíření a lze na něj i dnes občas narazit (ve verzi L-201A byl nabízen v ČR ještě v 1. polovině 90. let, oproti tomu raritou je nejmodernější a vizuálně odlišná verze tohoto stroje L-220, která se dostala do výroby až na sklonku 80. let). Největším z trojice dovážených typů pak byl stroj L-3, který byl jen o třídu menší než „Káně“ KNA-250. Tento stroj byl později modernizován na legendární typ L-34, který je dodnes uznávaný a byl v 80. letech takřka v každém ACHP. Oproti tomu původní verzi L-3 jsem já naživo nikdy neviděl, dle dobové literatury tyto velké nakladače používaly např. Státní statky Šumava, které tehdy hospodařily na více než 80 tis. ha. No a velikostně mezi L-2 a L-3 byl právě L-31, který však nikdy nedoznal takové popularity, zřejmě kvůli koncepci s řízením koly. Zatímco z běžného provozu tyto stroje dávno zmizely (i když si vybavuji, že ještě v 80. letech byly třeba 3 ks tohoto nakladače na Státním statku Brno-venkov, hospodářství Rosice), tak velmi často byly už od 70. let vybavovány obřími stohaři (k čemuž měly ovšem dosti krátký rozvor náprav a jízda s nasazeným stohařem v provozu pak byla dosti dobrodružná) a právě v tomto provedení přežily poslední kusy do tohoto tisíciletí.“
Ve fotogalerii níže můžete vidět výběr strojů vyráběných v HSW.
Fotogalerie
