Občas se teplé kabáty trochu pozdvihnou ze židle, aby se podívaly z okna, protože každou chvíli tady přece už musí být auto ze Státní banky. Teď, když už má každý z družstevníků před sebou úzký proužek výplatní pásky, teď už se rozplývají poslední pochyby. A přece to není dávno, jen pár týdnů, co někteří mudrci ještě chodili po Radeníně a říkali: dvanáct korun? Chci je vidět! Než přijede to dlouho očekávané auto, zavzpomínejme si trochu. Pamatujete? „V Radeníně družstvo nepůjde!“ říkali skoro všichni, zklamaní předchozími roky. „Tady? Tady to nikdy nepůjde. Tady nejsou prostě podmínky…“ „V Radeníně byla vždycky bída. Kdepak družstvo, to není žádný lék!“ Pamatujete?
Desetkrát, stokrát jsme slýchali tytéž věty. Ne, tahle slova jsme si nevymysleli. A když se poprvé vyplácela šestikorunová záloha, ozvalo se znovu - dobrá, ale stejně to nepůjde, uvidíte za měsíc. A viděli jsme. Za měsíc, když Radenín přepadly povodně, když část úrody obilí byla zničena krupobitím a velká část brambor záplavami, dostávali družstevníci stále své zálohy a peněz v bance přibývalo. Zázrakem? Ne, ale prací poctivých družstevníků, kterých bylo stále víc. Rozumným hospodařením, které rozvrhlo výrobu tak, aby družstvo nezáviselo na úspěchu či neúspěchu jediného druhu výroby. Pořádnou prací - hlavně pořádnou prací! Stejně rychle mizeli skoro všichni sýčkové, ale přesto málokdo věřil, že se bude něco dobírat.
A auto ze Státní banky stále nejede. A diskuse na výroční schůzi trochu vázne. Snad proto? Anebo v Radeníně není ještě pevný družstevní kolektiv, lidé se ještě nenaučili říkat si pravdu do očí? Všechno nejde najednou. Ale nešlo by to už letos přece jenom lépe?
A sem tam se ozvou přece jen závažné připomínky. Z řad družstevníků. Je třeba chodit včas do práce, pak nám to půjde líp…. kdybychom neztráceli ve žních hodiny přes den, nemuseli bychom potom pracovat tak často po nocích a nedělích… a to by ubylo potom jednotek a měli bychom mnohem větší jednotku: neboť čím méně jednotek, tím jsou vyšší…a družstevník neprodělá, jen má míň práce! A to bychom i ten sociální fond mohli víc dotovat, dávat náhrady ženám v mateřství, na děti.
Celý ten rok uběhl příliš rychle. Snad si soudruzi Přibyl, Tuma, Dolejš a Havelka ani nestačili uvědomit, že v Radeníně už prožili celý rok. Ano, pamatujete se, tenkrát v únoru, když jsme poprvé přišli do Radenína ... Nedůvěra, pochyby, dennodenně snad desetkrát (a možná mnohokrát víc!) jste poslouchali, že tady děláte zbytečnou práci. „Protože v Radeníně nejsou prostě pro družstvo podmínky!“
A teď, když mluvíte jeden po druhém na výroční členské schůzi, víte dobře, že před vámi už sedí jen málo těch, kteří nevěří. Ano, jsou tu ještě takoví. Že jich je jen málo, to je především vaše zásluha.
Ten rok uběhl jako voda, ale ta poslední hodina je snad nejdelší. Konečně! Auto ze Státní banky vjíždí do dvora a družstevníci v Radeníně tedy dnes dostanou první opravdovou dobírku. Je to snad zázrak, že v tak těžkém roce zůstala plánovaná dvanáctikorunová jednotka? Ne, v Radeníně se už na zázraky věřit nebude.
Jaképak by to byly dobírky bez pořádné tancovačky? A tak se v sále „U Kačenů" vyhrávají polky a valčíky. (Zatím jen polky a valčíky. Až přibudou v příštích letech do družstva mladí, až jich mezi radenínskými družstevníky nebude jako šafránu, bude se při dobírkách určitě hrávat i něco rychlejšího.) Mužských je málo na práci, je jich málo i na tancování. Ale to radenínským ženským nevadí, a tak to roztáčejí samy. A potom udělají kruh kolem předsedy a hlava družstva má sólo!
Loučíme se s Radenínem. Tenkrát na začátku léta, když jsme psali první reportáž, rozhodli jsme se psát o Radeníně právě proto, že se v tohle družstvo nevěřilo. Nejen v Radeníně, ale v celém okrese. Byli jsme však přesvědčeni, že v Radeníně družstvo půjde i za těchto podmínek, i s těmito lidmi. Věřili jsme prostě v družstvo! Uplynulý družstevní rok nám dal plně za pravdu. První úspěchy mají tedy radenínští za sebou a čekají je určitě další. Vždyť už dnes si mohli naplánovat zkrácení pětiletky. Věříme v ně stejně pevně, jako jsme věřili před rokem. Loučíme se s Radenínem, ale ne navždy, chceme se tam ještě za nějaký měsíc vrátit a podívat se, jak si dál vykračují na té družstevní cestě, teď když jí začali věřit.
O autorovi
Mojmír Klánský (19. dubna 1921 Kdyně – 23. září 1983 Štěchovice) byl český žurnalista, dramatik a prozaik. Narodil se do učitelské rodiny jako Mojmír Kölbl. Ve třicátých letech se rodina přestěhovala do Prahy. Klánský byl pro své komunistické smýšlení vyloučen z gymnázia a byl nucen přejít na reálné gymnázium ve Vršovicích, kde roku 1940 maturoval. Absolvoval účetnický kurz při obchodní akademii, složil učitelské zkoušky. Zároveň studoval na konzervatoři hru na klavír a dirigentství a na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy estetiku u Mukařovského. Od roku 1947 vystřídal několik pracovních pozic v Československém rozhlasu. Roku 1952 odešel do Ostravy na Novou huť. V roce 1954 byl vedoucím Ústředního kulturního domu v Praze a následně působil jako redaktor Květů. 1957 pracoval jako korektor v tiskárně, 1958 působil jako redaktor Besedy a od roku 1959 v Zemědělských novinách. Kromě přispívání do různých periodik, napsal i několik rozhlasových her. V roce 1969 mu byla zakázána publikační činnost. Pracoval v JZD a v plemenářském středisku, než odešel do invalidního důchodu.
