Agrostroj Prostějov má za sebou bohatou historii sahající až do roku 1878 (původní název – Wichterle, poté několikrát během let změněn). Původně se vyráběla a opravovala drobná zemědělská mechanizace a v letech 1923 až 1940 se dokonce vyráběly automobily pod značkou Wikov. V roce 1940 byl vyroben poslední nákladní automobil. Po osvobození v roce 1945 byla firma, už pod názvem Wichterle a Kovařík, zestátněna a začleněna do národního podniku Agrostroj pod názvem Agrostroj (později Agrozet) Prostějov. Po roce 1945 se hlavně vyráběly žací mlátičky, řezačky, sazeče brambor, půdní frézy či malotraktory. V roce 1993 došlo k privatizaci podniku a zániku firmy. Výroba malotraktorů a kloubových hřídelů však pokračuje dodnes pod firmami vzniklými po privatizaci.
Agrostroj Prostějov vyráběl tažené a samojízdné sklízecí řezačky. Samojízdné modely, u kterých později zlidověl název Toron (oficiální název Toron nesly modernizované řezačky), se na trhu začaly objevovat v druhé polovině minulého století do začátku devadesátých let. Po privatizaci se na výrobu již nenavázalo a tyto stroje z českých polí velmi rychle vytlačily výkonnější stroje západní výroby, důvodem mohly být i tehdejší proměny zemědělství. Dnes je v aktivní službě jen pár kusů (v současnosti už se shání některé díly velmi těžko), nejvíce kusů však parkuje v zemědělských areálech se statusem jako nepotřebný stroj.
Za dobu výroby vzniklo několik modelů a modifikací samojízdných sklízecích řezaček. Stroje se vyvážely i do zahraničí. Tehdejší „konkurencí“ byly řezačky od německého výrobce Fortschritt a Claas, sovětské řezačky KSzK nebo americký Hesston či John Deere.
Dobový návod k obsluze například k modelu SPS-35 (rok 1982) píše, že se jedná o vysoce výkonný stroj určený pro velkovýrobní podmínky v zemědělské praxi. Ve spojení s žacím a sběracím ústrojím byl určen pro všechny způsoby sklizně pícnin, silážních plodin včetně sběru slámy. Výkonný motor ve spojení s hydraulickým pohonem pojezdu dovoloval použít stroj v členitém a svahovitém terénu. Velký rozsah nastavitelné délky řezanky od min. 5 mm umožňoval získat ze stroje požadovanou optimální skladbu řezanky například pro sušičky. Stroj byl schopen příčně i podélně kopírovat nerovnosti terénu a tak snížit ztráty. Stroj byl vybaven plně hydraulickým řízením. Dobové materiály také vyzdvihují ergonomickou stránku stroje a líbivý design.
Schopnostem sklízet různé plodiny odpovídala též nabídka sklizňových a výměnných adaptérů (až 6 druhů). Model SPS-35 byl osazen motorem Škoda o výkonu 170 kW, který byl umístěn za kabinou. Motor pracoval mechanicky a ostatní části motoru byly hydraulicky ovládány. Samojízdná sklízecí řezačka SPS-420 byla vybavena motorem o výkonu 132 kW (180 k). Model SP8-049 například debutovala v roce 1987 na maďarském trhu, kde se prodával se zvýšeným výkonem motoru (SP8-050). Tato řezačka měla ve výbavě detektor kovů, který uzamkl pohon v případě kovového předmětu na podavači. Až do vyjmutí mohl být podavač poháněn pouze dozadu. Adaptéry byly poháněny hydrostaticky.
Vzpomínky pamětníků
Člen jednoho specializovaného fóra vzpomíná na výrobu těchto řezaček „Pokud si vzpomínám tak na pásu (výrobní lince), jich tenkrát bylo cca 8-10 a začínalo to rámem až po smontovanou hotovou mašinu. Zkompletovaný stroj pak jel do zkušebny vedle montážní linky, kde se odzkoušel a doladil motor, no a nakonec se se strojem vyjelo na dvůr před halu, kde jich v té době stávala docela slušná várka připravená k distribuci jak do CZ, tak zahraničních odběratelů, tenkrát do států RVHP a konkrétně tento stroj hlavně do Maďarska a Polska,“ a vzpomíná i na spolehlivost tohoto stroje: „Samotný stroj pokud vím, získal i zlatou medaili na veletrhu v Brně asi v roce 1975, což byl docela úspěch, protože osobně mám pocit, že např. spolehlivost (alespoň ta počáteční) zas až taková nebyla, například vím, že byly problémy se zanášením olejových filtrů, i jiné podobné závady, týkající se variátorového motoru, který byl v kombinaci s převodovkou v tomto stroji používán. Stroje musely být v provozu servisovány, v horším případě byly dopraveny přímo do Agrostroje, kde se závady musely odstranit. Nicméně to byl docela skok od tažených podobných sklízecích řezaček a např. s kukuřičným adaptérem ŽT 300 zastal pro zemědělce spoustu práce, i když samojízdná rychlost stroje tenkrát byla max. kolem 30km za hodinu, nemusel být již použit další stroj k tažení, k tomu některé další výhody samojízdného stroje. Ale přece jen to byl takový trošku “nemotora“ a za nějaký čas byla pak tato mašina výrobně nahrazena modernizovaným typem SPS-35 Toron a ten už vypadal na pohled, dalo by se říct “líbivěji“ a i co do dalších vlastností byl trošku jinde.“
Toron využíval i zemědělský podnik Montamilk, s. r. o. Na stroj vzpomíná pan Pavel Bičák takto: „Toron odjel v devět ráno na pole, nafoukal půl fůry a už ho táhli zpátky. Technika byla zkrátka málo výkonná a provozně nespolehlivá.“
Fotogalerie
