V souvislosti s aktuální diskusí ohledně možného omezení dodávek ruského plynu se začíná hovořit o případných alternativách v českém energetickém mixu. Jednou z často skloňovaných možností je biometan, který lze vyrábět v čistírnách odpadních vod při použití kalového plynu nebo v bioplynových stanicích, kde nahrazuje kogenerační výrobu elektřiny a tepla.
„S ohledem na události posledních týdnů je nezbytné, abychom energetickou nezávislost začali brát velmi vážně. Biometan je jednou z alternativ k fosilnímu zemnímu plynu, proto bychom nyní měli udělat maximum pro to, abychom využili český potenciál pro produkci biometanu co nejrychleji,“ uvedla Monika Zitterbartová, výkonná ředitelka společnosti Hutira green gas, která se na technologii čištění bioplynu na ozeleněný zemní plyn a jeho následné využití zaměřuje.
V Česku se v současnosti za rok spotřebuje okolo 8,5 miliardy metrů3 zemního plynu. „Pokud bychom začali třídit a využívat bioodpad v bioplynových stanicích můžeme z přibližně jednoho milionu tun bioodpadu ročně vyrobit zhruba 70 až 80 milionů metrů3 biometanu,“ řekl Petr Novotný z Institutu cirkulární ekonomiky. Zemědělské bioplynové stanice zpracovávající hnůj, kejdu či cíleně pěstované energetické plodiny pak mohou přidat další nižší stovky milionů kubíků biometanu. Produkce biometanu tak podle Novotného představuje potenciál okolo 5 % současné celkové spotřeby plynu.
Podobně možný vývoj vidí i místopředseda představenstva České bioplynové asociace Jan Matějka. „Kdybychom se bavili o nárůstu počtu výroben bioplynu a biometanu, lze změnu potenciálního příspěvku obnovitelných zdrojů tohoto typu v energetickém a palivovém mixu jako celku očekávat v řádu procent celkové spotřeby energií a paliv v ČR,“ uvedl. Vyšší podíl pak může podle odborníků biometan za současné situace uzmout pouze v případě, že by došlo k omezení spotřeby fosilního zemního plynu.
K výrobě biometanu jsou podle Zitterbartové v současnosti nejvhodnější již fungující bioplynové stanice, v Česku jich je aktuálně v provozu okolo pěti set. „Zejména pak ty, které je možné napojit na plynárenskou distribuční síť. Jako ideální byla dlouhodobě uváděna vzdálenost 2 kilometry, nicméně setkat se lze i s více než pětikilometrovými přípojkami. Pokud se začínáme bavit o plynové soběstačnosti, předpokládáme, že faktor vzdálenosti půjde v budoucnu spíše do pozadí,“ uvedla výkonná ředitelka Hutira green gas. Podobný pohled směrem k soběstačnosti nabízí také Štěpán Chalupa, předseda Komory obnovitelných zdrojů energie. „Z geopolitického hlediska může být u biometanu ceněna schopnost vlastní výroby bez závislosti na importu z třetích zemí,“ uvedl.
Další výhodou, která bývá zmiňována, je obnovitelnost tohoto zdroje, který může napomoci dekarbonizaci průmyslu, zejména dopravě a teplárenství. „Fosilní energii, která je příčinou změny klimatu, musíme nahradit obnovitelnou energií,“ řekl Martin Schwarz, vedoucí biometanové sekce Českého sdružení pro biomasu CZ BIOM.
Obdobně se v tomto směru vyjadřuje i Petr Novotný, podle kterého by v dlouhém časovém horizontu měl v české plynárenské síti být pouze obnovitelný metan. „K tomu však povede ještě dlouhá a trnitá cesta. Vždy je nutné začít úsporami, protože minulá desetiletí levného a dostupného plynu naši společnost nemotivovala k tomu, aby věnovala speciální úsilí energeticky úsporným opatřením. Vedle biometanu vyráběného z bioplynu se také musíme naučit vyrábět syntetický metan, který bude produkován s využitím přebytečné elektrické energie z obnovitelných zdrojů. Tomu však musí předcházet výrazný rozvoj instalované kapacity obnovitelných zdrojů elektrické energie a rozšíření nyní pouze pilotních projektů výroby syntetického plynu – power to gas,“ řekl.
Příklady z jiných evropských států přitom ukazují, že vysoký podíl biometanu v plynárenské síti nemusí být nereálným cílem. „Například ve skandinávských zemích je jeho podíl více než poloviční, velmi dobře je na tom v některých regionech i Nizozemsko. Je to otázka množství nových zdrojů a vytvoření podmínek pro přechod stávajících zdrojů na biometan, stejně tak velkou roli hraje i politické zadání a vůle,“ řekl Martin Schwarz. Aby Česko naplnilo svůj technický potenciál pro maximální výrobu biometanu, bylo by podle něj nutné jednak u stávajících výroben bioplynu, tedy bioplynových stanic a čistíren odpadních vod, přejít na výrobu biometanu. „Dalším je možnost navýšení výroby stávajících výroben a výstavba nových zdrojů,“ doplnil Martin Schwarz.
Aktuálně by přitom v Česku měly ke konci letošního roku existovat minimálně dvě bioplynové stanice disponující technologií čištění bioplynu na biometan s jeho následným vtláčením do sítě, a to v Rapotíně a Litomyšli. „Projekt biometanové stanice v zemědělském družstvu v Litomyšli, který letos realizuje naše společnost, by měl ukázat nejen veřejnosti, ale i politickým činitelům, že technologie pro energetickou soběstačnost v Česku existují. Jen je potřeba jít jim více naproti,“ uzavřela Monika Zitterbartová.
