Tak popsal první vzpouru otroků z třtinových plantáží Antil jistý Gonzalo Fernandez de Oviedo, o němž se dnes ví jen to, že nebyl přímým svědkem událostí a že informace čerpal ze svědectví druhých. Všichni účastníci povstání, které se odehrálo na tehdejší Hispaniole, dnešním Haiti, byli krutě potrestáni, tak, jak to kronikář předvídal: „ a trest byl skvělou (!) exekucí ze strany odvážných mstitelů, kteří černochy pronásledovali a část jich pobili a část zajali, aby je mohli pověsit na šibenici. A po vykonání tohoto trestu admirál dorazil s pomoci boží. A tak přiměti povstalce k pokání nad jejich drzostí a bláznovstvím. Ti viděli, co se stane, když jim věc přijde ještě jednou na mysl, a odkryla se jim jejich vlastní špatnost."
Pokud se něco odkrylo před lidmi, kteří v neuvěřitelně krutých podmínkách dobývali z plantáží bohatství pro španělskou korunu, byla to pouze jejich bezmocnost. Pocitům beznaděje se však nikdy nepoddávali na dlouho. Vzpoury opovrhovaných a bezprávných s mačetou v ruce zmítaly Antilami po celá staletí doslova ode dne, kdy zde byla vysazena první třtina. To se stalo jen několik málo let po tom, co Kolumbus přistál u amerických břehů. Surový cukr, dovážený do Evropy na španělských lodích, byl výhodným zbožím. V šestnáctém století představoval skoro polovinu španělských zisků z amerických kolonií.
Ačkoli první zprávy o pěstování cukrové třtiny na Kubě pocházejí z roku 1523 (je znám královský výnos o zřizování plantáží a doklady o přísunu černých otroků „v zájmu toho, že no řečeném ostrově rostou nové plantáže a cukrovary“), výsadní postavení ve výrobě surového cukru získala Kuba o více než dvě století později a takřka přes noc. V roce 1791, pod vlivem myšlenek Velké francouzské revoluce, povstali černí otroci na Haiti a zničili všechny třtinové plantáže. Nikdy už nebyly obnoveny v původním rozsahu. Kuba se stala třtinovou velmocí a zůstala jí dodnes.
Badatel Fernando Ortiz nazývá historii Kuby dějinami cukru a tabáku. Tabák se v zemi ovšem nikdy nepěstoval v takovém rozsahu jako třtina. S nástupem průmyslové revoluce němečtí a irští přistěhovalci zmodernizovali cukrovary, vystavěli v nich parní stroje, zavedli úzkokolejné železnice pro lokomotivy na svážení osekaných stvolů z caňaveralu, třtinového pote. V roce 1860 bylo ve vyspělých provinciích ostrova více než 1,2 kilometru železnic na tisíc obyvatel. V Anglii, kde Stevenson postavil první lokomotivu vůbec dvanáct let předtím, to bylo pouze 0,7 kilometru. Historie Kuby je těsné spjata s cukrem už proto, že převážnou část obyvatelstva vždy tvořili rolníci a lidé závislí na třtině. Byli to právě „macheteros“, kteří tvořili jádro revolučních armád bojujících proti nadvládě Španělů. Nejprve takzvaní Mambí, kteří dosáhli v osvobozených oblastech zrušení otroctví. Po nich nastoupili vojáci pod vedením José Mártího a mulata Antonia Macea, kteří v roce 1898 vybojovali Kubě nezávislost. Příslušníci oligarchie, cukroví velkostatkáři, stáli vždy na druhé straně. Na té, která za zlato byla ochotna prodat svou zemi komukoli.
Mrtví z lodi Maine
U havanské nábřežní třídy Malecónu stojí dva mramorové sloupy ohlazené mořskou tříští a zimními severáky. Z jejich vrcholů trčí k obloze pokroucené zrezivělé dráty. Ty kdysi poutaly ke kameni pařáty bronzové orlice - znak Spojených států. Z toho kovu zbyla jen deska u podstavce sloupů. Upomíná na mrtvé z lodi Maine. V únoru 1898 otřásl havanskou zátokou mohutný výbuch. Americký křižník Maine se rozlomil vpůli a potopil se. Loď, která dorazila do přístavu na „návštěvu“, přestala existovat. S ní i většina mužstva. Na palubě nebyl jediný důstojník. Údajně proto, že šli obdivovat koloniální architekturu města. Výbuch lodi Maine se stal záminkou ke vstupu severoamerických jednotek do války. Následovalo upoutání Kuby ke Spojeným státům. Před tím varoval své spolubojovníky už José Mártí: „Denně se vystavuji nebezpečí. Že ztratím svůj život za svou zemi i za svou povinnost, tak, jak ji chápu a jak mám odvahu ji splnit: vybojovat Kubě nezávislost a včas tak zabránit, aby se Spojené státy rozšířily na Antily a vrhly se tím větší silou na země naší Ameriky." Podivná katastrofa Mainu je dodnes předmětem četných sporů historiků. Stanovisko, že šlo o pouhou nehodu právě v době, kdy na Kubě sílily protiamerické tendence, je však téměř neudržitelné.
Platit znamená platit
Formálně vyhlásila Kuba nezávislost a republikánskou ústavu v roce 1901. Parlament, který je odhlasoval, pod americkým tlakem přijal roku 1902 zvláštní dodatek. Jeho charakter by dán již názvem „Plattův dodatek“ podle amerického senátora, který jej v Kongresu navrhl. Obsah odpovídal znění. Kuba nemělo mít právo bez povolení USA sjednávat politické ani hospodářské dohody s jinými zeměmi, a tedy dělat vlastní zahraniční politiku. Spojené státy naproti tomu získaly právo zasahovat do vnitřních věcí Kuby, údajné aby „zachovaly kubánskou nezávislost a udržely vládu schopnou ochránit životy, vlastnictví i osobní svobody". Kuba se zavázalo dát Spojeným státům k dispozici válečnou základnu v zátoce Guantanámo.
Ve znamení Plattova dodatku probíhaly další dějiny Kuby ve formální nezávislosti. Dosazená vláda statkářské oligarchie opřená o policejní o vojenský aparát hrála úlohu drába noci kubánskou zemí a lidem. Pomohla k tomu, aby se americké monopoly, zmocnily nejdůležitějších zdrojů bohatství země, aby zcela ovládly úvěrovou soustavu a zahraniční obchod. V prvním roce nezávislosti Kuby spotřebovaly Spojené státy půl miliónu tun jejího cukru. 0 čtvrt století později to bylo již 3,5 miliónu tun. V době světové krize se Američanům podařilo levně odkoupit téměř polovinu všech třtinových plantáží a tak v podstatě ovládli celé hospodářství země.
Kašírovaná Venuše
I na Kubě ovšem byli lidé, kterým podobná závislost nanejvýš vyhovovala. Těžil z ní například jistý Alfredo Hornedo, jeden z nejbohatších kubánských třtinových magnátů. Aby ohromil místní smetánku, která ho nepouštěla příliš mezi sebe pro barvu jeho pleti, dal vystavět u ústí havanské řeky Almen— dares dva přepychové hotely, soukromou pláž, jachtklub a největší divadlo na světě; v kusech, které dávalo, vystupovala jako primadona jeho manželka.
V jednom ze zmíněných hotelů vlastnila Rosita de Hornedo dvě největší patra jako soukromé apartmá. Po vítězné revoluci v roce 1959 z nich zaměstnanci hotelu udělali třídy, kde se negramotní učili číst a psát a potom dostávali základní školské vzdělání. To, co po Rositě zbylo, byt vrchol nevkusu - splácaný přepych a mramorové koupelny, kašírovaná kopie Venuše miloseké, tepané lucerničky, dvoumetrová čínská váza a nevkusné tapety na stěnách. V jedné z předsíní stál pravý Petrof z období, kdy se paní Hornedo pokoušela o dráhu operní pěvkyně. Bývalí zaměstnanci hotelu mi vyprávěli, že když manželka byla na cestách, dal si Hornedo přivést do apartmá osazenstvo celého nevěstince, který stál o několik ulic dál a který sám financoval, pozval své osobní strážce a „bavili se“ třeba několik dní.
Jaký však byl život těch, kteří Hornedovi vydělávali milióny? Nechme promluvit fakta. Podle šetření provedeného v předvečer pádu Batistova režimu bylo zjištěno, že 60 procent zemědělských dělníků se svými rodinami žije v chatrčích či děrách s podlahou z udupané hlíny, bez jakýchkoli hygienických zařízení a bez tekoucí vody. 80 procent těchto obydlí zemědělských dělníků a rolníků bylo prakticky téhož typu, v jakém žili domorodci před příchodem španělských kolonizátorů. V 30 procentech obydlí tohoto druhu nebylo vůbec světlo. Jinak se ve většině svítilo ještě loučemi, svíčkami a petrolejovými lampami. Výdělky kubánských zemědělských dělníků byly takové, že na jídlo i oblékání zbývalo na osobu asi 25 centavů denně. 44 procent venkovského obyvatelstvo nechodilo nikdy do školy, 43 procent bylo úplně negramotných. Jen 11 procent venkovského obyvatelstva si mohlo dovolit pít mléko, jen 2 procenta znalo, jak chutnají vejce.
Většina těchto lidí žila ve stavu trvalé podvýživy vyjádřené denním deficitem více než deficitem více 1000 kalorií. Zdravotní důsledky: 14 procent zemědělských dělníků mělo tuberkulózu, 14 procent tyfus a 36 procent přiznalo, že má parazity. Vesměs šlo o dělníky z třtinových plantáží.
Tito lidé ovšem nepracovali celý rok - a jistě ne proto, že by nechtěli. Když nastal „mrtvý čas" - období, kdy se čekalo na další sklizeň, byli odsouzeni k nečinnosti. Potom přišla zafra - sklizeň, která trvala v průměru asi čtyři měsíce. Ne na všechny se dostalo práce a často se stávalo, že sekáč třtiny si musel své místo na poli předplatit u plantážníka, nakupovat v jeho obchodě, dát se ošetřit u jeho lékaře, či spíše felčara, jemuž záleželo jen na tom, kolik peněz může z chudáka vyždímat. „Obývají bídné chatrče, pracují čtyři měsíce do roka a po jeho zbytek se svými dětmi hladovějí, nemají ani kousek půdy a jejich situace by pohnula i kamenným srdcem..." Tak charakterizoval před batistovským soudem jejich situaci v roce 1953 Fidel Castro.
Co znamená monokultura
Je poněkud paradoxní, když řekneme, že vinen byl vlastně cukr. Skutečnou odpovědnost nesli ovšem ti, kteří způsobili stav, kdy skoro 85 procent kubánského vývozu tvořil cukr (téměř výhradně do USA) a ze Spojených států se dováželo téměř všechno - od knoflíků až po automobily.
Jaká je dnes situace v zemích Latinské Ameriky? (Článek vyšel v časopisu v roce 1977, pozn. redakce). V celkovém vývozu činí podíl pěti základních komodit - nafty, kávy, cukru, bavlny a vlny přes šedesát procent. Před druhou světovou válkou to bylo necelých 40 procent. Monokulturní ráz tedy zesílil. Dnes ovšem neproudí za vyděračské ceny do USA kubánský cukr, venezuelská a peruánská nafta. Na latinskoamerickém kontinentu jsou země, které se snaží po vzoru Kuby vymanit z drtivého područí Spojených států, jež drancovaly jejich bohatství o nacházely odbytiště pro kapitál svých monopolů. Nepovolily ve svých polokoloniích rozvoj jakéhokoli, především výrobního průmyslu udržovaly tyto země v absolutním područí. Stačí opět vzpomenout příkladu Kuby, která doufala v určitou obchodní samostatnost po druhé světové válce. Sny a zvýšení cen cukru a vlastní obchodní flotile se rozplynuly po jediné výhrůžné nótě americké vlády. Následky hospodářské blokády, jež začala po osvobození země Fidelem Castrem a jeho spolubojovníky, a mnoha odvětvích trvá dodnes, jsou otřesným svědectvím toho, jak mocnou zbraní je obratně udržovaná politika monokulturního hospodářství. V prvních letech blokády byl náhle v zemi nedostatek všeho - od knoflíků až po automobily.
Krach se nedostavil
Sedm let trvala blokáda Kuby jako, hlavního vývozce cukru. Krach, na který čekali zástupci znárodněných severoamerických monopolů, se však nedostavil. V nejobtížnější situaci to byly socialistické země v čele se Sovětským svazem, jež svobodnému ostrovu poskytly svou pomoc. V roce 1960 SSSR nabídl Kubě odkoupení všech přebytku cukru a uzavřel smlouvu o jeho nákupu na šest let. V televizním projevu při invazi žoldnéřů na pláž Girón vysvětloval Fidel Castro veřejnosti: „Podle dohody jsme vyvezli do Sovětského svazu určité množství cukru a nakoupili jsme tam naftu. Za naftu jsme zaplatili cukrem. Když jsme severoamerickým společnostem oznámili, že část nafty nakoupíme v SSSR, prohlásily, že s tím nesouhlasí a že nebudou sovětskou naftu rafinovat. Odpověděli jsme na to tak, že jsme ony rafinérie znárodnili. Sovětský svoz pak vyvinul velké úsilí, aby nám dodal všechnu naftu, již jsme potřebovali. Přitom jsme tuto naftu nakupili mnohem levněji než od amerických monopolů, a navíc jsme ji nemuseli platit v dolarech, nýbrž cukrem. Imperialisté udělali další zákrok. Jaký? Přestali s námi úplně obchodovat či dovážet náš cukr. Když byla na Kubě provedena pozemková reforma a organizována družstva, aby zemědělci mohli být zaměstnáni po celý rok a aby mohla být zemědělská výroba diverzifikována a nepěstovala se pouze cukrová třtina, ale i všechny důležité zemědělské plodiny, v té době, kdy náš lid začínal mít z práce na polích i v průmyslu užitek, zastavují imperalisté obchod s námi a připravují zemi o stamilióny dolarů. Proč to dělají? Aby se revoluční vláda stala povolanější a náš lid padl před nimi na kolena a vzdal se. Mysleli si: „zbavíme tě příjmů a uvidíme, co si počneš. Buď se vzdáš, nebo tě zničíme hladem.“ Lid na tuto politiku odpověděl rozhodnutím pokračovat ve své cestě.“
Na mnoha místech však již třtinu sklízí speciální kombajny a celá výroba je mechanizována.
